středa 27. července 2011

Interní záležitost

Chtěla jsme napsat příspěvek o tom, jaký jsem flákač - zdrhla jsem z laborky ve tři, koupila si kýbl zmrzliny a koukala se s ním na Bachelorette. Ale jsem líná o tom i jenom psát.
Takže ve zkratce asi to nejzajímavější (i když teda teď myslím jenom na to, že jestli bude další bachelor Ryan, tak si půjdu hodit).

Kolej tady stojí cca 15 000 měsíčně. Mám takový svůj malý, soukromý loft. Jednou týdně má přijít paní utřít prach a podlahu. Byla tady dneska, ale že tu uklidila, to jí nesežeru. Nebo možná u mě už neuklízí, protože jsem si na začátku stěžovala na extrémně nechutnou lednici. Těžko říct. Aspoň jsem se ale neflákala úplně, voní mi to tady savem, mám rozvěšené čerstvě vyprané prádlo a může se začít učit. Respektive zkoumat, kolik otázek mám zpracovaných od zkoušky z interny z páťáku a kolik jich budu muset dozpracovat ke státnicím, kam se chystám někdy začátkem září, když budou termíny. Snad budou. Ráda bych před odjezdem do Bostonu měla za sebou internu, chíru a pediatrii, abych se pak příští rok mohla flákat.

Včera jsem měla svojí první fortune cookie. Teda - ukradla jsem ji z help-yourself skříně (ze skříně, která pravděpodobně patří stálým obyvatelům kolejí, kteří ji nezamkli). Za to se teda stydím, ale vždycky jsem ji chtěla rozlomit a přečíst si papírek. Mám se prý odměnit za dobře odvedenou práci. Možná se půjdu podívat na ty růžovo-červené melissky na náměstí. Když mi to říká sušenka, neměla bych odporovat.


Dneska mi rukama prošlo 150 vajec. Tolik jsem jich asi neviděla pohromadě za celý svůj dosavadní život. Plus je, že jsem mohla (konečně!) použít turbokurník. Pro ilustraci uvádím velikost tácu do normalního kurníku a do toho velikého. Skoro jsem ho neunesla (vejde se do něj 84 vajec).


Včerejší pokus se mi docela povedl, aspoň teda myslím - mám takové výsledky, jaké jedna slečna v laborce ještě neviděla. Tak snad to není jenom nějaký error způsobený mou nešikovností; už se těším, až se mi příští týden vrátí mentor z dovolené a všechno to probereme. Nicméně na jednom z vajec z mého ach jo příspěvku je krásně  vidět kuře. Akorát je teda trochu mrtvé. Nerada bych někoho pohoršovala (jako třeba když jsem povídala o krájení mozku a rovnání plátků do svačinové krabičky jedincům, kteří to nečekali), takže kdyžtak zavřete oči a rychle to přejeďte. Snad poprvé jsem ho viděla takhle pěkně. Je tam hlavička s černým okem, zobáček s bílou tečkou a u hlavy má pařátek. Je mu 14 dní.


A abych nebyla tak morbidní, tak mám ještě strašně roztomilý obrázek kuřete starého 8 dní - malé miminko.


No to by asi bylo všechno. Koukám, že to nakonec zas až tak zajímavé nebylo, ale tak nic lepšího se mi neděje. Snad se to trochu změní o víkendu - vypadá to, že bych nemusela jet do laborky! Takže v soboru ráno půjdu na trh a v pondělí pojedu asi do chaloupky do hor oslavit národní den Švýcarska (ať už je to cokoli). Snad se stihneme vrátit tak, abychom večer viděli ohňostroj u jezera. 
Ale teď si jdu už opravdu pustit Mamma Mia soundtrack a vrhnout se na kardiologii. 

úterý 26. července 2011

Ach jo.

z vcerejsich 5 pacientu (z 10 pripravenych vajec) se dneska dozili  jenom 3. chtela jsem se podivat, jak to vypada - udelala jim angiografii. jednomu jsem protrhla membranu, druhemu jsem omylem napichla tepnu (spatne svetlo) a vykrvacel mi (bylo to rychly jak ho*ado). ten posledni, ktereho se mi povedlo napichnout, bohuzel nemel ten efekt tak vyrazny, ale tak videla jsem aspon neco. 
jdu na dnesni varku. jenom nevim, kde najdu elan a optimismus. je mi jich fakt lito.

neděle 24. července 2011

Bez nadpisu

Je tu strašná kosa, takže teď sedím ve třech mikinách, piju čaj a přemýšlím, jestli bych pána, kterému se dá stěžovat na neuzavřetelná okna, nesehnala dřív jak v úterý večer. Díky své sociální retardaci nemám barvité zážitky z místních tří nočních klubů, ve kterých se nemusí platit vstupné (kdo, s kým, proč, jak, kde a tak - a že pak má místní gossip girl co dělat, aby všechny updateovala). Takže asi jenom pár nesourodých poznatků.

  1. Naše ulice (Rue de Geneve) je místní E55. Což je zajímavá informace. Hodina prý cca 100 franků (2000 korun). Těžko říct, jestli je to málo nebo hodně. Místní Turek prohlásil, že v Turecku byste za tuhle cenu nedostali pořádnou kvalitu. Včera večer jsem možná potkala nějakou, která se chystala na službu. Ale vzhledem k času (22ish) to taky mohla být slečna chystající se na night out. 
  2. V rámci dobrovolničení jsem našla zvířecího psychologa, psí masáže a taky spermabanku.
  3. V laborce se mi začlo docela dařit, konečně jsem ve čtvrtek viděla rozdíl v před a po. Naštěstí. Jinak bych si začla už asi připadat neschopně. Ale dneska se zase vrátila rovnováha do vesmíru, když jsem si myslela, že jsem rozbila mikroskop, ale ukázalo se, že jsem jenom zapomněla zmáčknout tlačítko.
  4. Když jsem si někdy stěžovala, že lidi v Praze neumí nastupovat do metra (vytvoří kruh před dveřmi a čekají, že změníte skupenství a kolem nich protečete), tak se musím všem veřejně omluvit. V Lausanne si nástup do metra člověk musí vybojovat. Že se stojí v kruhu před dveřmi, OK. Ale ono se musí nastupovat už při tom, když lidi vystupují. Poprvé mě to tak překvapilo, že jsem se dovnitř nedostala. Připomnělo mi to scénu s nastupováním do vlaku v Indii v Outsourced; bohužel není online.
  5. Další dost nepříjemné zjištění bylo, že se zde může (?) kouřit na zastávce. A ne tak, jako u nás - že někdo nenápadně postává v blízkosti a vy na něj vrháte vražedné pohledy. To takhle sedíte v budce na lavičce, protože venku prší a metro jede za deset minut, a přijde slečna, sedne si vedle vás a prostě si zapálí. Navíc se třeba kouří v podchodech. Obzvlášť v jednom přeplněném pod hlavním nádražím je to extrémně nechutné. 
  6. Když odjíždíte na víkend pryč a nechcete riskovat, že vám někdo zdemoluje dveře, pokoj a všechno v něm, vypněte si laskavě přednastavený budík na 6.30. V sobotu ráno nebývám extra příjemná všeobecně, ale po třiceti minutách smyčky I don't wanna miss a thing hrané tak nahlas, že jsem ji slyšela přes tři pokoje a zavřené okno, jsem neměla daleko k vraždě. V 7 jsem se na pokraji zhroucení vyřítila z pokoje a šla hledat zdroj. Bohužel bušení nebylo účinné, evidentně tam nikdo nebyl. Takže jsem v průběhu dalších 30 minut, co budík vyhrával, aspoň oblepila dveře vzteklýma, růžovýma post-itama. Trochu se mi ulevilo.
  7. Včera jsme byla poprvé v životě sama v kině. A fajn. I když se mi nepodařilo kino trefit hned napoprvé - chtěla jsem jít na 2D film ve 3D kině (pořád lepší, než když jsem tehdá chtěla nechat vyvolat fotky v železářství) - tak se nakonec vše v dobré obrátilo. Harry v 2D je stejně super jako v 3D, navíc člověk nemusí mít na nose ty brýle. A poletující kousky Voldemorta v klidu oželím. A jak jsem byla sama, nemusela jsem ani spěchat a mohla počkat až do úplného konce credits, poslechnout si hudbu a tak vůbec - hezky se s Harrym rozloučit. Až mě zamrzelo, že jsem nehrála nikdy na žádný pořádný nástroj, jako třeba sestra (nic, co by se dalo použít v orchestru). Musí být úžasný se podílet na hudbě k filmům jako je třeba Harry. Místo toho vraždím kuřata. Btw ta z poslední várky už měla zobáček a peří.
V sobotu bylo výjimečně chvilku slunečno, tak jsem se rozhodla nejet domů z práce metrem, ale udělat si procházku. Potkala jsem kravičky


a ovečky


Cinkaly. Dokonce mám i zvukový záznam na videu. Ale musela bych ho nahrát na youtube a to se mi nechce. Takže přicházíte o ovečku, co se drbe zadní nohou úplně stejně jako Peggynka.

A na závěr mě překvapila mnohojazyčná výstražná tabule. Obvykle bývají věci jako jak se chovat při požáru, explozi apod pouze ve francouzštině (zato jak ovládat sušák rukou na záchodě si člověk přečte nejen francouzsky, německy, anglicky a italsky, ale třeba i rusky).


Jdu si drát druhou půlku oběda. Kterou jsem snad nedala do misky od jaru, protože bych to podruhé už nerada vyhazovala. Bis bald.

Jo a vlastně highlight týdne - mám nalakované nehty a odporný palec už nevypouští hnis, ba dokonce probíhá reepitelizace!

úterý 19. července 2011

Černé úterý

Dneska jsem po proleželém (a pronudělém) pondělku vyrazila konečně pozdravit kuřata. Všichni čtyři byli živí, nicméně se mi v sobotu asi i přes roušku podařilo na jedno kuře prsknout nemoc. Tak se mi to na něm krásně pomnožilo. Nevypadal chudinka moc hezky. Nevím, jestli to bude vidět. Ale zcela vědecky je chorioallantois potažena bílými blemcy. (doufám, že je tam ypsilon. blemc bez blemcu jako hrad bez hradu.)


Což samo o sobě nebylo úplně veselé, ale zase to nebylo až tak demotivující. To se mi povedlo až odpoledne, když jsem se snažila dělat fotodynamickou terapii (jednou se mi dokonce podařilo to vyfotit i tak, že jsem tam po pěti minutách ozařování i viděla efekt!). Ke konci, když jsem píchala fotosenzitizér a už ho tam byla jenom trošička, tak mi utekla i vzduchová bublina - krásně jsme si kuře embolizovala. Nejdřív mi zmodralo, pak se i přestalo hýbat. Oficiálně se pasuju na idiota týdne. Jsem strašně ráda, že jsme se rozhodla netýrat lidi v nemocnici, protože pacienta normálního vzrůstu po něčem takovém nejspíš nelze v slzách strčit do mrazáku a hodinu tam s ním sedět a omlouvat se mu. Ne že by to teda pomohlo. Všichni jsou mrtví, Dave. 

Ale tak abych nekončila svůj den tak depresivně, tak mám fotku kuřete. Bylo teda už trochu přerostlý, tak je to snad aspoň trošičku vidět. Pařátek a velký oko.


Je tu trochu nevlídně. Ačkoli je Lausanne nejslunnější místo ve Švýcarsku (ehm), tak takhle prý vypadá typické letní počasí (hezky je tu v dubnu a květnu). Prvních deset dní tedy spíš klamalo tělem. 


Ostatní šli ven, že bude clubbing. Myslím, že se trochu urazili, když jsem se rozesmála po pozvání. Nicméně se nemusím stresovat tím, že by mě ještě někdy zvali. A to je taky plus. Ráno se jim podařilo do mě dokonale zmást, když mi tvrdili, že nejvyšší místo Evropy už není Mont Blanc (Elbrus nepočítáme), že se to nedávno změnilo na cosi s čínským názvem, je to kousek od Bernu a v pátek to jedou navštívit. Po troše námahy se mi podařilo zjistit, že asi myslí nejvýše položenou železniční stanici s čínským názvem Jungfraujoch.

Největším rozhodnutím dne ale bylo to, že už po svých spolubydlících nebudu vyklepávat zbytky jídla ze sítka ve dřezu. Měla jsem i fotku dnešního hnusu, ale instant upload na g+ není až tak instant. 
No uvidíme, jak dlouho to vydrží(m).

neděle 17. července 2011

Jak jsem chytla rýbu

Tak je to tady, konečně jsem onemocněla. Od čtvrtka mi přišlo, že to není úplně ono, ale teprve až v sobotu ráno jsem se probudila s pěknou rýmu, teplotou a v neděli i s kašlíkem. Téměř smrtelná kombinace. Dnešní noc byla obzvlášť vypečená, protože evidentně bydlím v místě, kde se okolo čtvrté ráno rádi setkávají opilci (a protože bydlím v přízemí, tak jsem se jednu chvíli i bála, jestli náhodou nepůjdou na návštěvu) a pořádá se něco jako Rally Lausanne.

Kolem oběda mě chytla už maximální nuda, otrava a deprese (zvláštní, jak si celý rok přeji mít klid, ležet a koukat do stropu a pak to dělám den a lezu z toho zoufalstvím po zdi) - venku zima, déšť, nechtělo se mi číst Harryho, článek o schizofrenii ani koukat na Outsourced (sitcom o US managerovi, který dostal na starost call centrum v Indii). Naštěstí mi kamarád i přes déšť doběhl na blízkou benzínku (která je otevřená i o víkendu, hurá) pro skleničku Nutelly, takže svět byl o něco málo veselejší (to mi připomnělo, že až pojedu do Ženevy na výlet, tak kromě CERNu musím navštívit i továrnu na čokoládu).

Natolik jsem se vzpružila, že jsem dokonce uvařila ratatouille. Teda nevím, jestli to je úplně ratatouille jako od myšáka, ale je to docela dobrý. Jediný problém byla připálená pánvička. Ale nic, co bychom s panem Handym nezvládli. I přes mohutné ochutnávání mám stále dost snad i na celý příští týden. Doufám, že je to dobrý i studený.


Nicméně kromě nudlí, kapání do nosu a nudy jsem zjistila, že:
  • když v posteli spíte bez smečky šarpejů (jakkoli je to nezáživné), tak postel i po týdnu používání stále voní jako čerstvě vypraná
  • zdejší prádelna je velmi sofistikovaná věc s pračkami takovými, které si pamatuji ještě od babičky na chatě (možná ještě staršími - je potřeba zavřít buben a pračku zvlášť a nemá úplně moc programů na výběr, při používán poměrně nahlas nadává)
  • čaj se dá pít i z IKEA mísy na salát (všeobecně se tady vedou jenom malé hrnečky, které mému oblíbenému 0.75l nesahají ani po ouško - bohužel jsem si potřebovala vzít 8 párů balerínek, tudíž na hrneček už nezbylo místo)
  • antibiotiková policy v Americe je opravdu smutná; přijeli nabalení jak na tři roky dopředu a kdybych chtěla, mohla jsem si nasadit léčbu pomalu jak na tuberkulózu
  • Turci (mužský rod) evidentně rádi vyšívají a vyšívání si berou s sebou na cesty; čeká mě pravděpodobně zajímavý večer
Ostatní se chystají na výlet do Ouchy (je tam jediný v neděli otevřený levný obchod s jídlem v Lausanne), takže asi využiji jejich nepřítomnosti a pokusím se jít spát. Tak si užívejte slunnou neděli; naše krásné, deštivé počasí s 14 °C k vám pravděpodobně za chvíli taky dojde.

sobota 16. července 2011

Na počátku bylo vejce

Pokusím se přiblížit, co tady dělám. A co vlastně to tady je.

Až do konce srpna budu pracovat na projektu v rámci letní školy na EPFL (École Polytechnique Fédérale de Lausanne; taková ta druhá dobrá švýcarská škola, na které nebyl Einstein). Nezapomněli nám samozřejmě sdělit, že jsme blessed že si nás vybrali, že jsme na nejlepším místě v Evropě a všechno je desně vibrant. Ježíš, někdo tady někde brečí a slyším to až do své kuchyně. Taky by mohli mít kousek slušnosti a jít si brečet na záchod, jako všichni normální, slušní lidi. No ale škola je docela pěkná, hodně mezinárodní (studenti odjinud než ze Švýcarska tvoří cca 40 %). Proto mě docela překvapilo, že zaměstnanci na campusu se s nešvýcary vyrovnávají poměrně nehladce. 

Já jsem se ocitla v budově CH (asi jako chemie), v oddělení fotofyziky. Teď už nebrečí, teď doslova vyje jako když Ráchelku vezeme k veterináři a řve Por que, por que. Přemýšlím, že tam zcela necitlivě půjdu hodit botu. Tady všeobecně lidi strašně vyjadřujou emoce. Nejhorší je radost, třeba v autobusu. Kdy začnou zpívat a objímat cizí lidi, to by jeden zvracel. No ale já budu zkoumat fotodynamickou terapii právě na kuřecích embryích, respektive jejich plodových obalech. Fotodynamická terapie je v současné době ne zrovna příliš rozšířená možnost terapie nádorových onemocnění a taky vlhké formy makulární degenerace. Jejím cílem jsou převážně buňky cév, které se snaží uzavřít (tím znemožnit výživu nádoru apod, nebudu zabíhat do podrobností - to v konečném důsledku na mé práci není ani důležité), ale tak problematika je daleko komplikovanější. Pro fotodyamickou terapii (PDT) jsou důležité tři základní věci - fotosenzitivní látka, zdroj světla a kyslík ve tkáni, který v konečné fázi indukuje uzavření cév. 

Když jsem první den přišla do laborky, byla jsem poměrně překvapená všemi pravidly, co zde fungují. Nejdůležitější je asi pravidlo 21 dní - tak dlouho trvá kuřeti, než se vyklube. Což je, upřímně, poněkud nežádoucí stav. 
Druhé překvapení byl další letní student z jiného programu než jsem já. Je mu asi 9 let, od září začíná PhD a sem si na kuřata přijel vyzkoušet fotosenzitivní látky, co vyzkoumal. Pořád se usmívá a uklání a je strašně milý. Myslím, že není potřeba zmiňovat, že mě neskutečně **** a připadám si ještě starší a neschopnější, než ve skutečnosti jsem. 

Co je na celém mém pokusu to nejblbější, je to, že musím pořád čekat, než mi dorostou kuřata. Takže žiju ve stresu, že do konce srpna prostě nic nestihnu. Obzvlášt když jsem dneska viděla, jak dopadly mé včerejší pokusy. Ale to se trochu předbíhám.

Vajíčka si objednávám z farmy od Zürichu (je, teď se někdo ve společenské místnosti zasmál úplně jako Štěpánek! což mi připomíná, že můj smích je tady zase středem pozornosti. Už jsem dokonce byla natočena na diktafon.). Kámen úrazu v objednání je to, že musím faxovat. Kdo to dneska ještě dělá? No první fax se mi úplně nepodařil (buď teď venku vyvražďují půlku Lausanne, nebo je tam ohňostroj k zakočení gymnestrady. Škoda, že než bych se dostala ven, tak  to skončí. A z pokoje  mám parádní výhled do stěny městského parkoviště).
Ale když vejce dojdou (pěkná bílá, oplodněná), tak je vyskládám na tácek a strčím do kurníku (aka inkubátor).


Kurník vevnitř vypadá zhruba takhle: (ty jo, možná jsem se měla sebrat a jít běžet ven před budovu, ohňostroj stále pokračuje :/)


V kurníku se vejceta tři dny vyhřívají. Pak do nich musím udělat dírku a rozrušit membránku, aby mi potřebné obaly (chorioallantois - teď koukám, že to není až tak obal, jako ekvivalent savčí placenty!) pěkně klesly ve vajíčku trošku dolů a mohla jsem ho otevří a použít. 


No a pak si čekám, až kuřeti bude 11 dní. To si vejce otevřu, dám si na něj polyetylenový kroužek, do něj nakapu tu fotosenzitivní látku, posvítím si na něj světlem a po 24 hodinách udělam fluorescenční angiografii kuřeti abych viděla, jestli mi to ty cévky zničilo nebo ne. Jednoduchý jako facka. V pátek jsem poprvé něco konečně dělala sama, rukama! V průběhu jsem zjistila, že opravdu neumím ovládat ani fluorescenční mikroskop, ani ovládací software. Budu potřebovat něco jako fluorescent microscopy  for dummies. Nebo možná to, že nemám žádné pořádné fotky nebylo ani tím, že bych byla neschopná a neuměla pracovat s těmi filtry a tak, ale jenom tím, že jsem udělala strasně málo koncetrovaný roztok fotosenzitivní látky (visudyne), protože jsem omylem vzala do ruky pipetu 2-20 ul místo 0.2-2 ul. Tak jako tak, rozhodla jsme se včerejšek brát jako testující jízdu, abych vychytala masařky.

Za nejvetší úspěch považuji, že všichni moji 4 pacienti byli dneska kolem oběda ještě živí a šmrdlali sebou ve vejci poměrně zběsile! Upřímně po předešlých dvou týdnech cvičení jsem to úplně nečekala (první den jsem zvládla přímo nezabít jenom 3 vejce ze 30). 



Plná optimismu jsem se tedy vrhla na fluorescenční angiografii. Dokonce se mi podařilo cévku (viz obrázek výše, je tam i krásně vidět kroužek, ve kterém jsem měla visudyne) napíchnout napoprvé! Udělala jsem si i obrázky (a krásně jsem viděla, jak tam běhají krvinky!!), ale  posouzení celého efektu pátečního snažení ztroskotalo na tom, že jsem si špatně vyznačila na vejceti místo, kde jsem svítila, tudíž jsem nebyla schopna to místo najít.


Po všech zraněních, nepovedených věcech a totálních laboratorních nedostatcích si možná v blízké době začnu připadat i trochu neschopně. Obzvlášť proto, že ostatní už pomalu publikují výsledky, o víkendech zvládají cestovat  a v týdnu po nocích chodit do klubů, shánět nejlevnější pivo a bůhví co dělat s místníma gymnastkama. Nejspíš něco dělám špatně. No ale není to obraz přímo na krb?


Doufám, že zbylí tři pacienti budou v pondělí ještě při životě, že bych (pro změnu) nechala japonské batole, aby mi něco vysvětlilo. Při pohledu na fax se směje ještě po 14 dnech.


pátek 15. července 2011

Prozatimní shrnutí

Tak jsem ve Švýcarsku. Přesněji už téměř dva týdny. Esterka říkala, že bych si měla psát blog, tak si ho píšu. Mé dva asociální měsíce budou zajisté nezapomenutelný literární trhák.

Abych všechny uvedla do děje:

  • Jízdenku do Lausanne jsem musela koupit dvakrát (respektive tatínek), protože ačkoli jsem to milionkrát kontrolovala nejen na letišti, doma a i těsně po vyjetí z domu před odjezdem, zvládla jsem si koupit jízdenku na špatné datum (naštěstí bylo v busu místo, takže to akorát stálo víc peněz a pár nepříjemných komentářů od spolucestujících o zdržování autobusu - ano, rozplakala jsme se dřív než jsme vyjeli z Florence). Nicméně protože cestuji z východní Evropy, kde je všechno levné a zastaralé, vypadá to, že Švýcarsko nad pár franky mávne rukou a proplatí mi úplně všechno!
  • Abych svoje spolucestující zvládla dokonale přesvědčit o své neschopnosti, při vystupování z autobusu jsem se rozplácla, rozbila si loket a koleno a mám dvě krásné nové jizvy.
  • Ve francouzské části Švýcarska se člověk opravdu domluví leda tak francouzsky (jsem si potřebovala ověřit, že francouzsky se opravdu píše malé "f" a druhý odkaz, který mi google vyplivl, byl na Andrejku!), při hodně štěstí anglicky. Takže než jsem se dostala z nádraží do hotelu (cca 100 m), trvalo mi to téměř hodinu a půl. Ale co jsem se pak dověděla, tak jsem měla jenom smůlu - Švýcarové jsou jazykově zdatní. No mám ji asi pořád, obzvlášť v menze. Snědla jsem kus koně.
  • Když se ve článku píše, že se pracuje s in vivo modelem, tak to opravu znamená, že to bude živé. To jen tak na okraj. Mě to třeba překvapilo, když jsem první den dostala vejce, v něm kuřecí embryo, co na mě koukalo a šťouchalo do mě pařátkem. Ale o tom až někdy jindy, to je na dlouho. 
  • Když dostanete před příjezdem milion emailů o tom, jak jsou Švýcaři čistotní, úzkostliví na ubytování a nemáte se chovat jako prasata a máte uklízet, nečekejte, že přijedete na kolej a bude tam čisto. S Elise (moc milá slečna z Francie - asi jediný člověk, se kterým se tady opravdu bavím a dokonce dobrovolně) jsme strávily krásných pět hodin drhnutím kuchyně a vyhazováním věcí z ledničky, které tam otevřené stály i tři roky (divím se, že neutekly; nožiček měly spoustu). A vůbec všechno je tu sticky. Až tak moc, že nemůžu sedět na své židli v pokoji, protože bych se od ní  pravděpodobně už nikdy neodlepila. A umýt se mi ji zatím nepodařilo.
  • Írán je bezpečná země a ideální destinace na dovolenou. Perské jídlo bylo zážitek; doteď jsem nezjistila, jazyk kterého zvířete jsem snědla. 
  • Otvírak na konzervy je v mých rukou nebezpečná zbraň. Naštěstí mi už byl zabaven, tudíž jsem stihla ublížit pouze sobě. Škoda, že mi foťák nezaostří, vypadá to opravdu nechutně. Ale od minulé soboty se to už podstatně zlepšilo, minimálně to není černé a neteče z toho hnis proudem. Dneska se mi dokonce i podařilo palec v laborce použít a ustřihnout parafilm. Všeobecně však musím poznamenat, že pro člověka-praváka je ztráta palce na pravé ruce (i když já mám teda ruce levé obě) poměrně nepříjemná záležitost. 
  • Švýcarsko je drahá země (kromě zmrzliny Ben & Jerry's; ta je drahá asi jako u nás). Nejvíc mě to zasáhlo při kupování lístku na Harryho (ale je fakt, že v ceně (500 korun) byly i 3D brýle). Nicméně kino s Američany je priceless. Mají rádi Emmu Watson. Dověděla jsem se, co všechno by s ní chtěli dělat. Ale publikovatelné to není. A vůbec je kino najednou takové hodně interaktivní. 
No to by asi stačilo. Jdu spát. Zítra vyrážím za svými kuřaty, tak doufám, že mi sekretářka opravdu prodloužila vstup do laboratoře i na dobu od 7 p.m. do 7 a.m. a víkendy. Vstup do jiné budovy (o kterém tvrdila, že už je OK) dnes nefungoval. Ale tak budu optimista a zítra se tam vypravím. Nemá totiž jezdit metro. Nebo možná má, taky všechno hlásí jenom francouzsky. Rozhodně je nějaká výluka, protože tady máme world gymnaestradu. Tam jsem taky nebyla.